České stopy na normandských plážích 73 let po dni D

Naše rodinná dovolená do Normandie a Bretaně není jen o radovánkách na plážích severní a západní Francie, ale především o putování strhující vojenskou historií. Právě zde se odehrála největší vojenská operace v dějinách lidstva.

Náš hlavní cíl – několikakilometrové normandské pláže Utah, Omaha, Sword a Juno nás okamžitě pohltily atmosférou událostí z 6. června 1944, kdy se desetitisíce Američanů, Britů a Kanaďanů vylodily vstříc pomoci válkou strádané Evropě. V to kalné červnové ráno bylo moře silně rozbouřené a mraky nízko nad zemí značně ztěžovaly a komplikovaly leteckou podporu – bombardování i výsadek parašutistů do týla nepřítele. Zatímco hordy spojeneckých vojáků odhodlaně vyskakovaly z invazních člunů do mělkých a velmi neklidných vod kanálu La Manche, z německých bunkrů a kulometných hnízd vysoko na útesech nad plážemi byly kropeni deštěm kulek a granátů ze zbraní nepřítele. Pláže i vysoké vlny se v okamžicích zbarvily do ruda. Jen málo zrnek písku zůstalo bez poskvrny. Při pohledu na pláž z útesu se mi okamžitě v mysli vybavila a přehrála úvodní scéna ze Spielbergova filmu „Zahraňte vojína Ryana“.

Takto se zde v tento osudný den vylodili i naši drazí američtí přátelé Earl Ingram (jeho příběh zde a zde) a Stephen Mason (jeho příběh zde), kteří tuto vřavu díkybohu přežili a se svými druhy se dobyli až do Plzně, kde svojí válečnou misi úspěšně ukončili. Po r. 1989 se na toto místo už mnohokrát vrátili v rámci plzeňských Slavností svobody. Je nádherné, že v případě Earla tomu tak bylo i letos .

Stephen se v májové Plzni roku 1945 stačil i zamilovat a následně v katedrále sv. Bartoloměje i oženit se svojí manželkou Martou. Do letošního roku, kdy Stephen zemřel v téměř 100 letech, žili spokojeně na venkově v New Jersey, kde jsem je v roce 2014 navštívil. I po 70ti letech života za oceánem, hovoří paní Marta dokonale česky.

Earl Ingram žije na svém rančí v Severní Karolině a pravidelně každý rok patří v rámci květnových oslav k nejváženějším a nejobletovanějším válečným veteránům a sám se již řadí k plzeňským patriotům. Když jsem Earla u něj doma navštívil, tak aniž by o mé návštěvě tušil, pohostil mne plzeňským pivem.

Obě návštěvy byly nesmírně srdečné a nezapomenutelné. V průběhu obou setkání vznikly fotografie. Nyní jsem na „jejich“ pláži Omaha vyfotil své syny právě s těmito fotografiemi obou hrdinů. Přesně po 73 letech a 1 měsíci od jejich vylodění. Po návratu z cesty tyto vytištěné fotografie pošlu Earlovi a paní Martě přes oceán, spolu s lahvičkami odebraného plážového písku z Omahy a mořské vody, která tento písek neustále omývá. Uctíme památku Steva a vzpomínku na Earla, ale i na statisíce jejich druhů ve zbrani, kteří nezištně pomohli Evropě ve chvíli, kdy to zoufale potřebovala. Nutno dodat, že kdyby chtěli, mohli si užívat bezstarostného mládí (a v té době populárního swingu a jazzu) od New Yorku po Kalifornii. Hitler se Ameriky bál a nikdy by je neohrozil.  

Nad plážemi je vybudován monumentální památník a hřbitov, který je osázen desetitisíci kříži a Davidovými hvězdami (dle vyznání padlých) z bílého mramoru. V kameni je vytesáno jméno vojáka, hodnost, jednotka ve které sloužil, stát USA ze kterého pochází a datum úmrtí. Ostatky zde nejsou. Pokud to bylo možné, oběti, jak je v americké armádě zvykem, byly posmrtně převezeny do svých domovů a pohřbeni do rodinných nebo vojenských hrobů.

 Při procházení jednotlivých křížů jsem na jednom z nich objevil jméno William Kohout ze státu Illinois. Američan nepochybně s českými kořeny a předky. Právě Chicago ve státě Illinois bylo koncem 19. století hlavní mekkou českých emigrantů, přicházejících do Ameriky za lepším životem. Dal jsem si za cíl vypátrat příbuzné W. Kohouta a navázat s nimi kontakt. Pokud se to podaří i jim pošlu symbolickou vodu a písek z Omahy.

Každé ráno Francouzi s Američany nad hřbitovem vyvěšují americkou vlajku. Měli jsme to štěstí, že jsme byli přítomni při jejím večerním ceremoniálním svěšování a skládání v cíp.

Součástí pohřebiště je rozlehlý památník a muzeum, kde je kromě vkusné multimediální prezentace konfliktu i mnoho unikátních artefaktů a válečných relikvií z bitvy. V jedné z místností jsou neustále předčítána jména padlých. Jsou zde zmapovány životní příběhy zámořských žen i mužů, kteří na evropském bojišti přišli o život. Celé to působí velmi pietně, důstojně a realisticky a jediné co Vás neustále v hlavě napadá je pokora, vděk a úcta.

V celé oblasti je blízko sebe bezpočet muzeí a památníků. Zážitky a uvědomnění si na místě skutečných rozměrů a důsledků této události rozhodně stojí za cestu. 

Jedna perlička na závěr: První den cesty jsme bivakovali v kempu na Rýnu u města Remagen. Celý den hrozně lilo a to i po našem příjezdu a protože se stmívalo, začali jsme stavět stan i přes ten nečas. Během chvíle kde se vzal, tu se vzal německý důchodce, kdesi z karavanu a začal nad námi stavět svůj vlastní přístřešek proti dešti, který jsme měli k dispozici až do odjezdu. V tu chvíli do byl pro nás dar z nebes. Když jsme se později dali do řeči a zjistil, že se zajímáme o vojenskou historii, začal nám vyprávět příběh jeho otce. Během války sloužil u německé Luftwafe a jako pilot bombardéru se zúčastnil bitvy o Londýn. Nad kanálem La Manche ho sestřelil britský Spitfire, pilotovaný Čechem, příslušníkem britské RAF. S bombardérem nouzově přistál a z celé posádky přežil jen on. Byl zajat a internován jako válečný zajatec do Kanady až do konce války. Po té se vrátil a zplodil našeho nezištného a dobrosrdečného „zachránce“ před deštěm na Rýnu. Cesty osudu jsou skutečně nevyzpytatelné…