Cestovatelská legenda dnes slaví 98 let, nechme se jí inspirovat...

Dnes se dožívá neuvěřitelného jubilea jeden ze dvou nejlepších českých cestovatelů 20tého století pan Miroslav Zikmund. Muž mimořádného charakteru, mistr cestovatelského oboru, virtuoz pera.

Zároveň nesmírně statečný člověk pevných zásad a odvážných lidských a občanských postojů.

Na svou nejslavnější cestu Tatrou 87 napříč Afrikou a Jižní Amerikou vyjel se svým parťákem Jiřím Hanzelkou ještě před komunistickým pučem. Předcházely tomu dva roky tvrdých příprav, učení se mnoha jazykům a vyjednávání na mnoha místech. Podepsané objednávky na stovky vozů, které následně během cesty uzavřeli, vinou nového režimu skončily v odpadkových koších ministerstev a v té době už národních podniků, které jak víme, patřili všem a zároveň nikomu.

Několikrát jím šlo o život, zapsali si mnohá světová prvenství jako například prvopřejezd Nubijskou pouští, kde není stovky kilometrů nic, než jemný tekoucí písek. Nechtěli nikoho zklamat: miliony lidí zde čekaly na jejich reportáže a později i kultovní knihy a filmy.

 Neustále dokazovali jako málokdo, že odvaha, pevné morální zásady, čisté svědomí  a nehrbení páteře jsou nezbytným předpokladem k mistrovskému dílu, k tomu být absolutní špičkou ve svém oboru, mít všeobecnou vážnost a úctu  společnosti, ale i sama sebe.

 Denně jím to nemusely připomínat nespočty moudrostí, citátů a manažerských rad na internetu a sociálních sítí, bylo to pro ně přirozené. V takové prostředí První republiky oba vyrostli, kdy slušnost, úcta, pokora, ale i snaha, víra v sebe sama a pracovitost byly jaksi běžným standardem nikoli něco „navíc“. Oba cestovatelé byli odkojeni Skautem, Junákem, Sokolem, které v nich pěstovaly hodnoty kamarádství, pomoc bližnímu, pravdy, vlastenectví. Oba měli v životě „jasno“ už od dětsví.

 Když se Jiří Hanzelka stěhoval ze Zlína do Prahy, věnoval svojí slavnou vilu bezplatně městu za podmínky, že tam bude školka a bude sloužit všem. Když pak následně jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, strhla se ze strany režimu hnusná pomlouvačná kampaň na jeho osobu s cílem lživé diskreditace. Okamžitě se ho zastal parťák žijící ve Zlině (který nikdy nenazýval Gottwaldov) a s jasnými argumenty na jeho obhajobu obeslal otevřeným dopisem všechny instituce, media, přátelé. Jeho dopis zveřejnila Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Když za ním v 80-tých letech cestoval jeho přítel Václav Havel na návštěvu, neměl problém jeho dům ve Zlíně spolehlivě najít, stačilo se zeptat neustále za ním jedoucí sledovačky Stb a ta už ho navigovala…

 Z dnešnho pohledu je až neuvěřitelné, že se Miroslav Zikmnd narodil ve stejné dekádě kdy:

- Rakousko - Uhersko bylo na vrcholu a Československá republika byla jen odvážným a vzdáleným snem několika málo vlastenců

- ještě nevyplul Titanic dokonce ani nebyl vyroben

- V USA byl u moci prezident Woodrow Wilson (1913- 1921)

- žil ještě císař František Josef I a byl i hlavou českých zemí

- svět nezažil ještě žádnou světovou válku

- automobil byl naprostá rarita, ďábelský vynález a lidé před ním s hrůzou utíkali

- v Praze se mluvilo německy stejně běžně jako česky

- o rozhlasu nikdo ve Střední Evropě ani neslyšel, natož že by si něco takového uměl představit

- většina lidí určovala čas podle odbíjení zvonů a polohy slunce na obloze

 a nechybělo mnoho a mohl se potkat s živým člověkem narozeným v osmnáctém století…

Dožil se z gruntu jiného světa a je šťastným člověkem, jehož životní zážitky a prožitky (z velké části pečlivě evidované a zdokumentované) jsou tím jeho největším bohatstvím.

Ale jedna velká nespravedlivost tu je a na tu se nesmí nikdy zapomenout: jeho život by měl být správně ještě o 20 let prodloužen za ta léta „pohřbení za živa“ (1969 – 1989).

 Přeji panu Zikmundovi ještě mnoho štastných let a nám všem, aby jeho životní přístup a vzor měl co nejvíce „lajků“ a „followerů“ v naší společnosti.

 Zdeněk Bernard